Praha je hlavním městem České republiky, která leží v srdci Evropy mezi Německem, Polskem, Slovenskem a Rakouskem. Je politickým, hospodářským a kulturním centrem státu. Je zde sídlo prezidenta republiky, vlády, parlamentu. Praha je také centrem vysokého a odborného školství a řady výzkumných a vědeckých ústavů.  

Praha hrála vždy důležitou úlohu v dějinách země i Evropy. Slavná historie města se datuje  od 9. století. Již ve středověku měla pověst jednoho z nejkrásnějších měst v Evropě a byly jí dávány přívlastky „zlatá", „stověžatá", „koruna světa", „kamenný sen". Kulturní rozkvět a vzrůst politického významu přinesla Praze především vláda Karla IV. ve 14. století a později Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století. Praha byla i v minulosti také centrem vzdělanosti. Již v r. 1348 založil Karel IV. v Praze univerzitu, první ve střední Evropě. Z éry Karla IV. se dodnes zachovala celá řada pozoruhodných staveb. V roce 1526 se na dlouhou dobu 400 let stalo České království součástí habsburské říše. Poté, co byla r. 1918 vyhlášena samostatná Československá republika, se Praha stala jejím hlavním městem. Za druhé světové války byla země okupována nacistickým Německem, následovalo  40 let komunistické totality a stagnace. Sametová revoluce v r. 1989 otevřela cestu k demokracii, svobodě a hospodářské prosperitě. Od r. 1993 je Praha hlavním městem samostatné České republiky, jejímž prvním prezidentem se stal Václav Havel.

Návštěvníky z celého světa láká do Prahy zejména jedinečný komplex památkových objektů, jemuž vysoko nad městem vévodí Pražský hrad. Praha je ukázkou všech uměleckých slohů a  směrů, od románských rotund, přes gotické katedrály a barokní kostely, renesanční paláce a zahrady až po stavby secesní, kubistické, funkcionalistické i ryze moderní. K jedinečnosti města přispívá také přírodní scenérie; Praha, podobně jako Řím, vyrostla na sedmi pahorcích při řece Vltavě, která protéká městem v délce 31 kilometrů a tvoří s ním dokonalou jednotu. Ve Vltavě se zrcadlí městské dominanty, věže, chrámové kupole, paláce a domy, zeleň zahrad a ostrovů.

Praha je nejvýznamnější českou městskou památkovou rezervací a zároveň jednou z největších městských památkových rezervací na světě. Od r. 1992 je historické jádro o rozloze 866 ha zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jen zde je přes 1200 nemovitých kulturních památek a mimo historické jádro je dalších více než 1500 památek. 

Obdivované památky však nejsou jen svědectvím umu generací našich předků, ale žijí - navštěvují je lidé, jsou místem konání kulturních akcí. Praha je hrdá na svůj bohatý kulturní život. Je městem hudby -  nabízí nepřeberné množství koncertů vážné hudby v historických i moderních  koncertních sálech, v kostelích a chrámech, v létě i v palácových zahradách. Světové proslulosti dosáhly známé hudební festivaly, z klasické hudby jmenujme alespoň mezinárodní hudební festival Pražské jaro, kterého se účastní přední světové orchestry a interpreti.        V kulturní nabídce města jsou i divadla s výpravnými představeními oper, operet a baletu, přibývají muzikálová divadla,  množství klubů nabízí večerní zábavu s jazzovou, country, taneční, rockovou aj. hudbou. Praha má též desítky muzeí a galerií. Nejlepší díla českého umění představuje Národní galerie a Galerie hl. m. Prahy ve starobylých prostorách Anežského a Jiřského kláštera, v moderním Veletržním paláci a v působivém Trojském zámku, vzácnou obrazárnu má Pražský hrad a Strahovský klášter. Desítky pražských kostelů a paláců jsou vlastně také galeriemi vzácných obrazů a soch. Turisté obdivují stará domovní znamení stejně jako úžasnou galerii vzácných soch a sousoší pod širým nebem z počátku 18. st. na Karlově mostě i plastiky na pražských náměstích a v parcích.

Praha je významnou evropskou dopravní křižovatkou. Dostupnost ať už letecky, po silnici nebo po železnici je velmi dobrá. Díky své poloze uprostřed Evropy je Praha výhodným výchozím bodem pro cesty do ostatních středoevropských a východoevropských zemí i dále. Město má propracovaný a dobře fungující systém levné městské hromadné dopravy, který tvoří park tramvají, autobusů a především moderní, dobře fungující metro.

Nejen Praha, ale celá Česká republika je bohatá na kulturní památky. Více než 2000 hradů a zámků představuje nevyčíslitelnou kulturní hodnotu. Díky relativně malé rozloze naší republiky a umístění Prahy v centru země je řada památek dosažitelná během jednodenního výletu. Mezi nejnavštěvovanější a světově proslulé patří např. hrady Karlštejn, Křivoklát nebo zámek Konopiště, dále město Český Krumlov, zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, popř. západočeská lázeňská města Karlovy Vary a Mariánské Lázně, vyhledávané už v době slavného světového spisovatele J. W. Goetha. Výlety do těchto míst nabízí řada pražských cestovních kanceláří a agentur.

Nejkrásnější vyhlídky na město

Nezapomenutelné pohledy na město nabízejí pražské věže i další zajímavá místa:  Vyšehrad • Rašínovo nábřeží - Smetanovo nábřeží – Novotného lávka • věž Staroměstské radnice • Prašná brána • Staroměstská mostecká věž • Malostranská mostecká věž • rampa Pražského hradu na Hradčanském náměstí • Petřínská rozhledna • Letenský park – Hanavský pavilon • Zvonice chrámu sv. Mikuláše • Televizní vysílač na Žižkově.

Odvěký symbol českého státu - je nejvýznamnější českou památkou a zároveň jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí.

 Hrad byl založen pravděpodobně již kolem roku 880 knížetem Bořivojem z rodu Přemyslovců. Podle Guinessovy knihy rekordů je Pražský hrad největším souvislým hradním komplexem na světě, rozkládá se na ploše téměř 70 000 m² a je také zapsán v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Hrad tvoří rozsáhlý soubor paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických slohů - od románských staveb z 10. století přes gotické úpravy 14. století, zásahy známého slovinského architekta Josipa Plečnika v období 1. republiky po nejnovější úpravy z konce XX. století.

Kdo nebyl na Pražském hradě, nebyl v Praze. Procházka po tomto památném místě, které je sídlem prezidenta republiky a jsou zde umístěny české korunovační klenoty, může být krátká, ale když chcete poznat Hrad důkladněji, rezervujte si dva tři dny. Ostatně areál Pražského hradu je největším hradním areálem na světě.

Tento areál je otevřen denně: od 1. dubna do 31. října od 5 do 24 hodin, od 1. listopadu do 31. března od 6 do 23 hodin. Vše podstatné o možnosti návštěvy najdete zde. Virtuální prohlídka Hradu je k dispozici na adrese www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad/virtualni-prohlidka/index.shtml. 

Hrad na Vyšehradské skále, nazývaný původně Chrasten, byl založen někdy v průběhu 10. st., rozhodně později než Pražský hrad. Nicméně je opředen mnoha pověstmi, o kněžně Libuši, o dívčí válce, o Bivojovi, o Horymírovi a dalšími, a tak vyvolává představu dávných věků, historické prameny se však o ničem podobném nezmiňují. Za vlády Boleslava II. zde bylo klasické přemyslovské hradiště s mincovnou na ražení denárů. Na denárech se poprvé objevuje označení Vyšehrad (vsgra, vissegrad), v písemných pramenech až později. Doba největší slávy Vyšehradu byla v 11. st., kdy se stal na určitou dobu sídlem prvního českého krále Vratislava I., jehož nástupci vládli z Vyšehradu až do r. 1140. Přebudování původně dřevěného hradu v kamenný s novými kostely ani zřízení církevní kapituly na Vyšehradě nezměnilo nic v jeho podřízeném postavení k Pražskému hradu. Po polovině 12. st. jeho význam klesal, až Karel IV. z úcty ke svým přemyslovským předkům se rozhodl obnovit jeho význam. Do Korunovačního řádu českých králů, který sepsal, zařadil povinnost vykonat vpodvečer své korunovace pouť na Vyšehrad, kde jsou králi ukazovány lýkové střevíce a mošna Přemysla Oráče. Sám tuto pouť jako první vykonal 1. září 1347. V místě zpustlého románského dvorce dal potom postavit honosný královský palác s vysokými arkádami a při něm domy pro hradní personál, vodovod a školu. V letech 1348 - 50 zbudoval nové opevnění s cimbuřím, věžemi, fortnami a dvěma branami, z nichž do našich časů přetrvaly zbytky brány zvané Špička, kterou v r. 1903 podle dobových pramenů rekonstruoval Antonín Wiehl. Napodobeninou Špičky je bludiště na Petříně.

Po r. 1364 se náročně přestavoval kapitulní chrám sv. Petra a Pavla. Archeologický průzkum v kostele odkryl základy románské apsidy, která patřila k původní bazilice z doby po r. 1070. Bazilika měřila 110 m na délku a ve své době byla největším sakrálním objektem předhusitské Prahy. Pod podlahou kostela by měla být krypta a v ní ostatky Přemyslovců Vratislava II., jeho bratra Konráda, Soběslava I. a II., zatím však bylo pátrání po nich bezvýsledné. Poblíž chrámu jsou vidět zbytky zdiva bývalého gotického paláce Karla IV., který stál na západní straně, asi v místě dnešní travnaté plochy se čtyřmi Myslbekovými sousošími. Po vítězství husitů nad Zikmundem v boji o Vyšehrad r. 1420 byly zničeny všechny tehdejší stavby s výjimkou přestavěného kapitulního chrámu a románské rotundy sv. Martina. Rotunda byla postavena v 2. polovině 11. st., po zřízení pevnosti byla proměněna ve skladiště prachu. Měla na kahánku r. 1841, kdy měla ustoupit komunikaci mezi Novým Městem a Pankrácí, hraběti Karlu Chotkovi se však podařilo románskou rotundu uchovat. R. 1875 ji koupila vyšehradská kapitula a dala ji obnovit podle návrhu arch. Antonína Bauma. Antonín König a Jan Heřman uvnitř vymalovali nástěnné obrazy a František Sequens obraz oltářní. Dnešní vzhled je výsledkem několika oprav. Druhou nejstarší církevní stavbou Vyšehradu byla románská bazilika sv. Vavřince, jejíž zbytky byly objeveny a vykopány při archeologickém výzkumu v r. 1903 za pseudorománským portálem vedle kanovnického domu (staré děkanství) čp. 14. Byla postavena rovněž v 2. polovině 11. st.

Z gotických památek se dochovalo obvodové zdivo strážní bašty (tzv. Libušina lázeň) a již zmíněné torzo brány Špička z Karlovy doby. Bašta zvaná Libušina lázeň byla předmětem romantické pověsti o tom, že se zde Libuše koupala se svými milenci a poté je shazovala skalní proláklinou do řeky. Z vysokého ostrohu, na němž stojí tato stavba, skočil podle pověsti do Vltavy kůň Šemík se zemanem Horymírem, kterého tak zachránil od popravy. Horymír se nesmířil s tím, že vladyka Křesomysl odmítl jeho žádost o zákaz dolování stříbra na Příbramsku, neboť lid zanedbával pole. Za vzpouru byl odsouzen k propadnutí hrdla. Šemík donesl Horymíra po skoku do řeky s vypětím všech sil do obce Neumětely, kde padl a kde je také pohřben. Horymírovi bylo po takovém divu odpuštěno. Podobná příhoda se prý na Vyšehradě jednou skutečně stala, když ho napadli Pasovští. Jeden z členů pasovského jezdeckého oddílu zahnán do úzkých skočil prý s koněm do řeky. Byl však zpozorován a ve vodě ubit. Podle pověsti je uvnitř Vyšehradu také jeskyně s uloženými poklady, mezi něž patří: stříbrný kůň, věnovaný knížeti Nezamyslovi horníky z Lipnice, Libušina zlatá žabka a zlatá kvočna s dvanácti zlatými vejci. Poklady prý jednou za sto let kvetou. Poklady hlídá český lev s dvanácti lvíčaty a čeká zde, až bude třeba jít Vyšehradu, který je symbolem české státnosti, na pomoc. Existuje však skutečný vyšehradský poklad. Je to kolekce historických dokumentů a bohoslužebných předmětů z majetku Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Jsou mezi nimi gotické, renesanční a barokní monstrance, procesní kříž, měšní kalichy i obraz Vyšehradské madony. Jde o třetí největší pražský poklad po svatovítském a loretánském. U příležitosti 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava a zakladatele vyšehradské kapituly byla v r. 1992 uspořádána krátká výstava tohoto vzácného pokladu v kapli Lobkovického paláce. Nedaleko rotundy sv. Martina je původně barokní kaple Panny Marie v hradbách s kněžištěm v podobě jeskyně, novorenesančně upravená r. 1882 arch. Bedřichem Münzbergerem a Antonínem Baumem. V blízkosti je barokní kaple Stětí sv. Jana v šancích.

Ferdinand III. začal po r. 1650 stavět vyšehradskou citadelu, barokní pevnost, tvořenou vysokými cihlovými hradbami ve tvaru pětihranu se šesti nárožnými baštami. Dosavadní obyvatelstvo bylo odtud vystěhováno. Staviteli byli Italové. Stavělo se podle plánů plukovníka Inocence hraběte Contiho a Josefa Priamiho z Roveratu, staviteli byli Filippo Galduzzi, Carlo Lurago a Santon Bossi. Patero hlavních bašt má za patrony světce Leopolda, Ludmilu, Rocha, Anežku a Pavla, šestá bašta nebyla dokončena. Vnější přístupová brána od Pankráce zvaná Táborská pochází z let 1655 - 56. Kousek za ní je již zmíněná Špička s částí gotické hradby a u ní nízký domek populární spisovatelky Popelky Biliánové, která kromě jiného psala vyšehradské a pražské pověsti a pořádala vycházky po památkách. Vstup do vlastní pevnosti od Pankráce tvoří Leopoldova brána (1676-78) postavená podle plánu Carla Luraga. Je zdobena pilastry a štítem se znaky, jejichž autorem je Giovanni Battista Allio. Na protilehlé straně Vyšehradu je brána Cihelná, empirová stavba z r. 1871, zvaná také Nová nebo Hřbitovní. V r. 1742 v době francouzské okupace vybudovalo zde francouzské vojsko kasematy. Pruské a rakouské armády, které zde také pobývaly, je ještě zdokonalovaly.

Úzké podzemní zděné chodby se střílnami pro vojáky s lehkými zbraněmi jsou asi 2 m vysoké, šířka chodeb je asi 1,5 m. V jednom místě, z něhož se ovládal příjezd k Vyšehradu, je památka na střílnu pro kanon. Po několika stovkách metrů úzká chodba ústí do obrovské místnosti o rozloze 330 m², která bývala shromaždištěm vojska. Dnes tento sál, zvaný Gorlice, je sochařskou galerií originálů soch z Karlova mostu. Kasematy jsou dnes veřejnosti zpřístupněny v délce asi 1kilometru, ač jsou mnohem rozlehlejší. Pruská armáda chtěla před svým odchodem z Vyšehradu pevnost zničit, a tak navezla do kasemat 133 sudů s doutnáky a poslední voják je měl zapálit a vyhodit vše do povětří. Tři udatní podskalští občané však do kasemat se souhlasem purkmistra pronikli a všechny doutnáky odnesli a zachránili Vyšehrad před zničením. Za tento hrdinský čin byli vyznamenáni Marií Terezií a dostali 200 zlatých roční renty. Do kasemat nainstaloval velmi důmyslné elektrické osvětlení sám František Křížík. Dnes je již nefunkční, ale udivuje svým dokonalým zabezpečením.

V r. 1883 se Vyšehrad stal součástí Prahy a vyšehradská pevnost byla zrušena. Tehdy byl již jen památníkem zašlé slávy minulosti. Z budov postavených v 19. st. je nejvýznamnější novogotická budova nového proboštství podle plánů pražského stavitele Josefa Niklase. Dvoupatrová budova má nad průčelím trojboký arkýř kaple sv. Klimenta s třemi okny. Kapli vysvětil probošt Václav Štulc k poctě papeže a mučedníka sv. Klimenta a obrázky sv. Klimenta a sv. Václava ji ozdobil malíř Josef Hellich. V r. 1902 se začal stavět vyšehradský tunel, který měl tenkrát spojit předměstí s vlastním městem. Tunel má oblouk o poloměru 85 m, výška je 6 m a šířka 9 m. Po levé straně byla umístěna pamětní deska a při řece vyrostla vížka s rozhlednou.

V r. 1962 byl areál Vyšehradu vyhlášen národní kulturní památkou. V r. 1991 byla část majetku v areálu navrácena vyšehradské kapitule a zbylou část vlastní a spravuje magistrát prostřednictvím samostatné kulturní organizace Správy národní kulturní památky Vyšehrad zřízené v r. 1970.

V místě mostu býval nejprve přechod přes svázané klády, tzv. prahy. V 10. stol. už je zmiňován dřevěný most, který ale býval ohrožován každou větší vodou, proto nechal Vladislav II. postavit kolem r. 1170 kamenný most Juditin. Ten zde stál až do r. 1342, kdy byl zničen povodní. Most vděčil vzdělané a energické Vladislavově manželce Juditě Durynské nejen za jméno, ale pravděpodobně se hodně zasloužila i o jeho samotný vznik. Do dnešní doby se z mostu dochoval románský reliéf v interiéru menší malostranské mostecké věže (zobrazuje sedící postavu, zřejmě panovníka, který odevzdává listinu klečícímu - existují různé názory, o jaké postavy a jakou událost se mohlo jednat). Ve zvýrazněném nárožním rizalitu křižovnického kláštera je zastavěna staroměstská mostecká věž ze 13. stol. a pod průčelím kláštera se dochoval krajní staroměstský oblouk (v dnešní galerii). Další zbytky oblouků jsou ve sklepech několika domů v ulici U Lužického semináře. Hlava Bradáče, která je dnes ve staroměstské nábřežní zdi, byla původně také na Juditině mostě, zřejmě na prvním staroměstském oblouku, a sloužila jako vodočet. Jak vypadala románská mostní dlažbaje možno vidět u viničního sloupu sv. Václava na nároží kostela sv. Františka.

(název Karlův se vžil až kol. r. 1870 na základě dřívějšího podnětu K. H. Borovského) je nejstarším dochovaným pražským mostem. Základní kámen položil Karel IV. 9. 7. 1357 v 5:31 ráno a toto datum a čas nebyly vybrány náhodou. Když čísla zapíšeme následujícím způsobem: 1 3 5 7 (rok) 9 (den) 7 (měsíc) 5 3 1 (čas), získáme vzestupnou a sestupnou stupnici s vrcholem 9:

....... 9
......7.. 7
....5 ..... 5
..3 ......... 3
1 ............. 1

Podobných magických souvislostí, týkajících se Karlova mostu, je více a v současnosti je možné se s nimi seznámit ve filmu promítaném ve staroměstské mostecké věži. Řízením stavby byl pověřen Petr Parléř, most byl ale zcela dokončen až po jeho smrti počátkem 15. století; je z pískovcových kvádrů, dlouhý 515,76 m, široký 9,5 m (patřil mezi nejmohutnější mostní stavby své doby), spočívá na 16 obloucích nestejného rozpětí od 16,62 do 23,38 metru. Několikrát byl poničen povodněmi, mj. v letech 1432 (zbořeno 5 pilířů), 1784 a zejména v r. 1890, kdy naplavené dříví z horního toku Vltavy zbořilo 2 pilíře a 3 klenby. V r. 1723 byl most osvětlen olejovými lucernami. Schodiště na Kampu bylo postaveno r. 1844 na místě starých schodů z r. 1785. Vyšlapané chodníky po stranách mostu byly v r. 1833 nahrazeny chodníky ze železných ploten, opatřených zářezy proti uklouznutí.

Doprava na Karlově mostě

Od r. 1883 jezdila po mostě koňská tramvaj, tzv. koňka, kterou nahradila r. 1905 elektrická dráha. Aby vrchem vedené dráty nerušily umělecký vzhled mostu, vymyslel František Křižík speciální vedení mostovkou. Těžké vozy ale příliš otřásaly stavbou, proto byly r. 1908 nahrazeny autobusy. Ani ty ale nebyly ideální, takže provoz byl opět přerušen následující rok a obnoven až r. 1932 s využitím autobusů na pneumatikách. Veřejná doprava zde fungovala až do II. světové války, provoz automobilů skončil r. 1965.

Mostecké věže

Staroměstská mostecká věž

Stejně jako most, i staroměstskou věž stavěla parléřovská huť; spodní část vznikla ještě za života Karla IV., tzn., že jeho sedící socha, která je součástí výzdoby, má skutečnou podobu panovníka. Druhá sedící postava je Václav IV., mezi nimi stojí sv. Vít - patron mostu. V horní části, která představuje nebeskou sféru, je sv. Prokop a sv. Zikmund. Bohatá sochařská výzdoba byla původně i ze strany obrácené k Malé Straně, byla však zničena při neúspěšném obléhání mostu Švédy r. 1648 (připomíná nápis na pamětní desce od B. Spinettiho). Bojovalo se tu také r. 1420, kdy tudy táhli husité na Malou Stranu a naposledy v revolučním roce 1848. Od r. 1621 tu byly pro výstrahu na několik let zavěšeny koše s hlavami 12 z pánů, popravených na Staroměstském náměstí.

Malostranské mostecké věže

Menší věž byla už součástí Juditina mostu. Dnešní podoba je renesanční z r. 1591, kdy byla přestavěna a snížena po požáru. Větší věž byla postavena na místě starší předchůdkyně ve 2. pol. 15. stol. za vlády Jiřího z Poděbrad. Mezivěžní brána vznikla poč. 15. stol.

Sousoší

Na zábradlí je rozmístěno 30 soch a sousoší, většina pochází z období 1706-14. Ve 14. stol. tu byl umístěn první kříž, do r. 1503 byla postavena také socha Bruncvíka, z níž se dochoval jen podstavec, dnes umístěný v Lapidáriu Národního muzea. Na původním místě je replika od Ludvíka Šimka, který vytvořil rovněž rytířovu postavu. Nejstarší dodnes stojící sochou v původní podobě je sv. Jan Nepomucký z r. 1683, poslední bylo umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje v r. 1928. Sochy a sousoší, které byly později zničeny povodněmi, nebo které byly poškozeny povětrnostními vlivy a restaurovány, byly nahrazeny kopiemi soudobých umělců a originály umístěny např. do Lapidária Národního muzea či do Gorlice na Vyšehradě. Většina soch je z pískovce, sv. Filip Benicius je z mramoru a sv. Kříž (Kalvárie) a Jan Nepomucký jsou z bronzu.

Staroměstská radnice se stala centrem samosprávy Starého Města pražského v roce 1338, kdy získali k jejímu založení měšťané souhlas od krále Jana Lucemburského. Právě zde zvolili čeští stavové roku 1458 českým králem Jiřího z Poděbrad. Po bitvě na Bílé hoře zde byli vězněni přední účastníci odboje, z nichž bylo dvacet sedm popraveno 21. 6.1621 na náměstí před radnicí (v chodníku vyznačené kříže). Značné úpravy přineslo 18. st., kdy se po spojením čtyř měst pražských roku 1784 stala radnice sídlem jednotné úřední správy města. Úprav se účastnili tito architekti: arch. Matěj Hummel, arch. Petr Nobile, arch. Pavel Sprenger, arch. Bernard Gueber, Jan Bělský a arch. Bedřich Münzberger. Téhož roku byla založena první pamětní kniha, do níž se od té doby podepisují významní návštěvníci radnice. Nejvýznamnějším jsou věnovány kopie klíčů od radnice jako symbolický klíč k hlavnímu městu. Od r. 1871 se na radnici konají svatby.

Od 1. 7. 1922 do začátku října 1941 byly na Staroměstské radnici uloženy ostatky neznámého československého vojína ze hřbitova u Zborova. Na rozkaz K. H. Franka byl za okupace hrob neznámého vojína odstraněn. V posledních dnech okupace byla radnice centrem povstání, v jejím podzemí pracovala Česká národní rada. Radnice byla 7. května 1945 ostřelována a zapálena. Východní a severní křídlo proti Týnskému chrámu bylo zcela zničeno, těžce poškozena byla i věž s orlojem a kaple. V přízemí zničen i archiv hl. m. Prahy, knihovna a cenné sbírky. K 30. výročí osvobození byla pobořená část radnice upravena, konzervována a zazděné okno opatřeno mříží a pamětními deskami. Autor úprav ing. arch. J. Koreček a ak. sochař J. O. Lankáš. Již vícekrát byly vypsány soutěže na dostavbu zničené části, nikdy se však k tomu nepřistoupilo. Požár kupodivu nezničil výtah v radniční věži z r. 1927, který byl unikátem, jenž dlouho sloužil. Do svých sbírek jej převzalo Národní technické muzeum a v r. 2000 byl konečně zprovozněn v hlavním schodišti a v radniční věži nový výtah s bezbariérovou úpravou.

Za dobu své existence prošla radnice vývojem všech slohových období. Dnes je tvořena blokem domů z různých dob, které byly postupně připojovány. Základem jsou domy románské, jejichž pozůstatky se nacházejí v suterénech. Převažujícím slohem v interiérech i exteriérech je však gotika. Jádrem radnice je gotický nárožní dům Wolflina z Kamene z konce 13. st. Má bohatě zdobený gotický portál a okno se znakem Starého Města a Českého království. K němu byla přistavěna mohutná hranolová věž 69,5 m vysoká, dokončená r. 1364, na níž byl později umístěn orloj. Do jejího tělesa byla v prvním patře vystavěna kaple s bohatě zdobeným arkýřem, vysvěcená 1381 a dodnes zachovaná. Kaple byla dříve přístupná přes první patro radniční věže, v současné době je z tohoto místa vidět komůrka s apoštoly orloje. Prostor kaple tvoří příčně položená loď a pětiboký arkýř. Nad vstupním portálem do kaple je umístěn emblém - věneček nesený dvěma ledňáčky a písmenem E - známý motiv Václava IV. E je patrně iniciála královny Eufemie (Žofie) a vztahuje se k její korunovaci r. 1400. Z vnějšku na nároží arkýře je kopie pozoruhodné gotické sochy tzv.Staroměstské madony, příkladné ukázky sochařství z konce 14. st. Arkýř patří k nejkrásnějším památkám naší gotiky 2. poloviny 14. st. Je pokryt množstvím plastické dekorace s motivy lidských tváří a zvířat. Plastiky českých patronů pocházejí z 18. st.

V průčelí radních domů se v přízemí uplatňují lomené arkády bývalých podloubí. Další tzv. západní dům zdobí krásné renesanční trojdílné okno s nápisem Praga caput regni (Praha hlava království). Bylo vytvořeno po roce 1526. Za ním se nachází svatební síň. Nad ním je v kameni tesaný úplný znak Starého Města pražského. Pod hlavní římsou se táhne pás 19 znaků v kameni tesaných, uprostřed se opět opakuje znak Starého Města pražského. Jednotlivé znaky se podle počtu přisuzují konšelům. Další dům s novorenesanční fasádou a dvěma vysokými okny do velké zasedací síně má nad okny nápis: Pamětlivi důstojnosti o nejlepší se snažte (překlad). Uprostřed fasády je znak Starého Města. Původní skladba kupeckých domů se dochovala i ve vnitřní dispozici sklepů a přízemí radnice, včetně gotických žebrových kleneb loubí a průjezdů z 13. a 14. st. Tak v podzemí rohového domu U kohouta je původní dvoudílné románské přízemí z doby kolem r. 1200. Z řady vystupuje dům U minuty s podloubím, pův. gotický, renesančně přestavěný, zdobený figurálními sgrafity z počátku 17. st., objevenými pod barokní omítkou až r. 1905.

Nejcennější památkou radnice a středem všeho bývalého dění je radní síň (též radní světnice) z druhé poloviny 15. st. Vstup krášlí renesanční mramorový portál s nápisem Senatus. Dochoval se zde trámový strop s bohatou renesanční výmalbou kazet z 2. poloviny 16. st. a s pozlacenými řetězy. Cennou prací české vrcholné gotiky je plastika trpícího Krista z r. 1410 Ecce homo, umístěná na pozdně gotické bohatě řezané konzole s andělem, který nese nápis Synové člověka, suďte spravedlivě (Juste iudicate filii hominis). Do portálů nad dveřmi jsou vsazeny městské znaky a na dřevěném obložení stěn je rozvěšeno 46 cechovních a 12 městských erbů, částečně z 15. a 16. st., částečně jsou doplněny v 19. st. Jsou zde krásná barokní kachlová kamna. Další památné místnosti ve 2. patře jsou Jiříkova a Brožíkova síň.

Jiříkova síň má název podle busty krále Jiřího z Poděbrad (autor Tomáš Seidan z roku 1873). Na stěnách cenné nástěnné malby z počátku 15. st. Úprava síně pochází z 30. let 20. st., architekt Pavel Janák. Na stěně obraz Pohled z Petřína, autor Karel Liebscher, 1902.

Brožíkova síň byla upravena r. 1910, arch. Josef Chochol. Slouží jako zasedací síň a zabírá celý půdorys domu a výšku dvou pater. Jméno má podle autora dvou rozměrných olejových obrazů na plátně (8 x 5 m), Václava Brožíka: Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem a Volba Jiřího z Poděbrad českým králem. Modelem pro Husovu tvář byl poslanec Engel, na druhém obraze jsou postavy s tváří Riegrovou, mecenáše Olivy, J. J. Kolára, M. Tyrše, poslance Mattuše, profesora Stupeckého i vlastní tvář autora obrazu a jeho otce. Předsálí je zdobeno dvěma Brožíkovými lunetami, původně návrhy pro Pantheon Národního muzea: Karel IV. zakládá v Praze univerzitu (7. 4. 1348) a J. A. Komenský na radnici v Amsterodamu roku 1657 předkládá městské radě své pedagogické spisy. Vstupní vestibul s gotickou klenbou byl v roce 1909 vyzdoben malbami podle kartonů Mikoláše Alše na téma Libušino proroctví a Hold Slovanstva městu Praze. Malby podle kartonů vypracoval malíř Jan Špilar. V r. 1937 je provedl v mozaice malíř Stanislav Ulman, nástropní mozaiku provedl arch. Jan Tumpach. Za vchodem v radnici je umístěna kopie Myslbekova sousoší Lumír a Píseň. Křížová chodba se svými gotickými prostorami slouží jako výstavní síň.

Orloj

Pro návštěvníky je pozoruhodný především orloj na jižním boku radniční věže. Zhotovil jej r. 1410 Mikuláš z Kadaně a zdokonalil koncem 15. st. mistr Hanuš z Růže. Podle Jiráskovy pověsti sestrojil orloj mistr Hanuš. Poté ho nechali pražští radní oslepit, aby nemohl vyrobit jeho kopii. Za to se mistr Hanuš pomstil tak, že orloj zastavil. Orloj se ve skutečnosti zastavil r. 1865 a tehdy hrozilo, že bude odstraněn. Naštěstí pražský hodinář Ludvík Hainz mechanismus dokázal opravit a stal se jeho správcem on i jeho potomci. Orloj má tři části: nejvýše jsou mechanické figury. Každou hodinu se ve dvou okénkách pod stříškou objevuje 12 apoštolů, z nichž každý má svůj atribut. V levém okně z pohledu vnějšího diváka se jako první objevuje sv. Petr s klíčem, sv. Matěj se sekerou, sv. Jan s kalichech, sv. Ondřej s křížem ve tvaru X, sv. Filip s křížem, sv. Jakub s valchou, a v pravém okně sv. Pavel s knihou, sv. Tomáš s kopím, sv. Šimon s pilou, sv. Tadeáš s deskami, sv. Bartoloměj s kůží, sv. Barnabáš se svitkem.

Při požáru v květnu 1945 byly zničeny všechny figury orloje, které vytvořil Eduard Veselý. Původní figurky z raně barokního období jsou zčásti zachovány v Muzeu hl. m. Prahy. Nahradily je dřevěné sošky apoštolů, které vytvořil v roce 1948 řezbář Vojtěch Sucharda. S pohybem apoštolů jsou zároveň oživovány i figurky orloje po stranách. Kostlivec tahá za provaz a vyzváněním zahajuje pochod apoštolů ve dvou okénkách. Kývá na Turka - alegorie Rozkoše, který kroucením hlavy odmítá, Lakomec - alegorie Lakomství - pokyvuje hlavou s měšcem v rukou a hrozí holí a vedlejší Marnivec - alegorie Marnivosti - se shlíží v zrcadle. Kohout v otvoru po uzavření okének zakokrhá - probouzí k další hodině života a hodiny na věži začnou odbíjet. Na úrovni kalendářní desky jsou usazeny nepohyblivé dřevěné sošky nazvané Filosof - alegorie Filosofie - s brkem, Hvězdář - alegorie Astronomie - s dalekohledem, Kronikář - alegorie Rétoriky - s knihou a Archanděl Michael s plamenným mečem. Orloj je rozdělen na kalendář se zvěrokruhem a hodiny. Kalendářní desku s alegoriemi měsíců vytvořil roku 1865 Josef Mánes. Její originál je uložen v Muzeu hl. m. Prahy a na radnici je osazena kopie od Bohumila Číly z roku 1946. Kromě několika časů ukazují hodiny i astronomické údaje. Pohyb figur vzniká obdobně jako u hodin kukaček. Mechanismus je umístěn na zdi radnice v kamenné věžičce, ke které jsou dva klíče: jeden má orlojník, druhý je na magistrátu. Ve stroji se dochoval velký počet funkčních původních součástek. Je to jedinečná a unikátní technická památka. Do konce války se orloj natahoval klikou, pak byl připojen na elektromotor. Na stejném principu pracuje ještě londýnský Big Ben.

Orloj ukazuje čtyři druhy času

Čas středoevropský (staroněmecký) - ukazuje ho sluneční ručička, je označen římskými číslicemi na obvodu sféry. Tento čas odbíjejí hodiny teprve od rekonstrukce v r. 1948. Předtím se řídily časem staročeským, kdy západem Slunce začínal nový den (zlatá gotická čísla na zvlášť ovládaném prstenci vně sféry). Čas babylonský (nestejný) - v létě jsou hodiny delší než v zimě, poněvadž tento čas trvá od východu do západu Slunce. Pražský orloj je jediný na světě, který umí tento čas měřit. Čas hvězdný se ukazuje na římských číslicích. Ve spodní části fasády je umístěn kalendářní ciferník. Ukazuje den a jeho postavení v týdnu, měsíci a roce. Nahoře ve věži jsou od r. 1805 hodiny. Je zde ochoz pro návštěvníky s vyhlídkou na Staré Město. Od září do listopadu 2005 byl orloj opraven a restaurován, byla provedena rekonstrukce hodinového soustrojí, astronomického číselníku a Mánesova kalendária. V r. 2010 slaví orloj 600. výročí.
Staroměstská radnice je národní kulturní památkou.

Židovské Město pražské, založeno v místech mezi Karlovým mostem a Staroměstským náměstím, bylo nejvýznamnější židovskou obcí v českých zemích. Postupem let se původní osada vyvinula v Židovské Město s vlastní samosprávou a soudnictvím. Dnes se tato část města nazývá Josefov. Mimořádný význam obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství také v tom, že až do poloviny 17. století zastupovala ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům všechny ostatní židovské obyvatele Čech.

Přestože museli být pražští Židé uzavřeni v ghettu, omezit svůj kontakt s křesťany jen na obchod a označit své šaty znamením, prosperovali a přitahoval mnoho přistěhovalců z celé Evropy. Židovské město pražské se tak svého času stalo největším židovským sídlištěm v Evropě. Ekonomickým a kulturním centrem. Pražští Židé za to vděčili zejména českým panovníkům, kteří jim za výhodné půjčky poskytovali řadu privilegií a ochranu. Svědectvím vysokého postavení obce byla stavba Staronové synagogy v poslední třetině 13. stol., kterou provedli kameníci královské huti. Dnes je to nejstarší dochovaná synagoga v Evropě a stále slouží duchovním účelům.

Po útiscích a vyhnání veškerých Židů z Prahy následoval zlatý věk židovského ghetta. Tím bylo panování Rudolfa II. na přelomu 16. a 17.století. Vrátil se hospodářský a kulturní rozkvět, byla potvrzena židovská privilegia. Několikanásobně vzrostl počet obyvatel a hodně se stavělo. V té době byly postaveny synagogy Maiselova, Pinkasova a Vysoká. Také radnice a mnoho dalších soukromých i veřejných budov. Rozvíjely se služby a řemesla. V Praze působily známé talmudistické školy, vznikala tu význačná literární a vědecká díla, pracovaly tu hebrejské tiskárny. S tímto obdobím je spjata řada osobností židovské kultury a vědy, mj. kronikář David Gans, rabbi Jehuda Livi ben Becalel, zvaný Löw, známý jako stvořitel legendárního Golema, dvorní Žid a finančník Rudolfa II., nejbohatší muž Prahy, mecenáš a stavitel ghetta Mordechaj Maisl, astronom Josef Šelomo Delmediga a Jakob Baševi, který byl povýšen jako první Žid v habsburské monarchii do šlechtického stavu. Všichni jsou pohřbeni na Starém židovském hřbitově. Silné a lidnaté ghetto se stalo hlavním městem diaspory a nazývalo se Em be Jisrael. Tehdy dostoupalo pražské ghetto svého vrcholu a začal postupný pád. Ještě v průběhu 17. století bylo stiženo epidemií moru a vyhořelo. Sice brzy vyrostlo znovu, ale v 18. století muselo čelit politice státního antisemitismu.

Za vlády Marie Terezie byli Židé ve 40. letech 18. století vypovězení ze země. Jejich postavení se znovu zlepšilo až po reformách Josefa II., ale paradoxně jeho reformy a revoluční rok 1848, kdy získali Židé plnou politickou rovnoprávnost a mohli se svobodně stěhovat mimo ghetta, znamenal postupný úpadek pro Židovské Město v Praze. Zámožnější Židé se hned začali stěhovat do lepších čtvrtí a bývalé ghetto se proměnilo ve čtvrť chudiny, bez ohledu na náboženskou víru.  Židovská čtvrť byla začleněna mezi pražská města roku 1850 a na paměť císaře Josefa II. byla nazvána Josefov. Čtvrť začala rychle chátrat a stala se útočištěm kriminálních živlů. Pražský magistrát proto v 90. letech 19. století, přes odpor odborné veřejnosti, rozhodl o asanaci takřka celého ghetta. Praha tak přišla o unikátní architektonický celek. Byla zbourána řada synagog, soukromých domů a paláců. Ze starého židovského města se tak do současné doby dochovalo pouze šest synagog (Staronová, Klausová, Pinkasova, Maiselova, Španělská a Vysoká), Starý pražský hřbitov a barokní radnice. Ale i tento pouhý zlomek, který zbyl, patří k nejvzácnějším židovským památkám Evropy. V roce 1906 bylo založeno Židovské muzeum, které dostalo za úkol zachránit historické a umělecké památky ze zbořených domů a synagog. Pražské muzeum je vedle jeruzalémského nejvýznamnějším a co do sbírek největším světovým židovským muzeem.

Prašná brána, jedna z nejvýraznějších památek pozdně gotické Prahy, byla postavena na místě zchátralé původní brány Horské, zvané Odraná, pocházející z 1. pol. 13. století. Prašnou branou vstupovala do města jedna z hlavních silnic přicházející z východních Čech, zejména z Kutné Hory.
Tudy také vcházely na území města korunovační průvody českých králů. Prašná brána tak zahajuje Korunovační či Královskou cestu na Pražský hrad.

Základní kámen byl položen v roce 1475, stavbu řídil stavitel Václav, od roku 1478 Matěj Rejsek, který zčásti provedl i bohatou sochařskou výzdobu. Věž byla založena na dně hradebního příkopu cca 9 m pod dnešním terénem. Později byl příkop zasypáván, po založení Nového Města ztratil svůj význam, a zmizel i most vedoucí k průjezdu. Od roku 1488 zůstala brána nedokončena zřejmě proto, že královská rezidence přesídlila ze Starého Města opět na Hrad. Další stavební práce byly obnoveny až roku 1592 za primátora Krocína z Drahobejle, kdy byl vybudován nový vchod a točité schodiště (používá se dodnes). Předtím byl přístup pouze pavlačí z Královského dvora. Dnešní název Prašná (původně Nová) se používá od začátku 18. století, kdy brána sloužila jako skladiště střelného prachu.

Roku 1757 byla poškozena pruskou střelbou a roku 1817 byla odstraněna všechna poškozená plastická výzdoba. Roku 1823 byly na věži umístěny hodiny, později odstraněny. Dnešní stav pochází z let 1875-86, kdy byla Prašná brána restaurována a dostavěna v pseudogotickém stylu arch. Josefem Mockerem za spolupráce významných českých sochařů např. Bohuslava Schnircha a Ludvíka Šimka. První patro zaklenul stavitel hvězdovou klenbou, druhé patro síťovou klenbou. Průjezd má síťovou klenbu a brána je zakončena ochozem a dlátovou střechou. První patro ze strany Celetné zdobí sochy Jiřího z Poděbrad a Vladislava II., z druhé strany Přemysla Otakara II. a Karla IV. Sochy králů jsou obklopeny znaky zemí, kterým vládli. V rozích jsou alegorie panovnických ctností. Nad sochami panovníků jsou okřídlení andělé a na čtyřech rohových sloupech lev se znakem Starého Města pražského. Ve výši druhého patra jsou sochy českých patronů a světců, v jejich středu na východní straně Kristus, na západní straně Panna Maria s dítětem. Průčelí do Celetné ulice nese sochy Adama a Evy, protilehlé průčelí sochy sv. Petra a Pavla. U cimbuří jsou znaky českých královských měst. Nad průjezdem na východě je poprsí rytíře s páskou s latinským nápisem s tímto významem: Hle, Praha. Poctivým jsem matkou, podvodným macechou; tito nechť prchají a přicházejí ti, kdož sami od sebe chtějí dobro. Na západní straně poprsí Matěje Rejska, který drží pásku s touto latinskou prosbou: Ó měšťane, odpusťte nehodným lidem žijícím bez zákona, působiti násilí mě, nádobě ušlechtilé. Na straně sousedící s Obecním domem jsou zbytky gotické plastické výzdoby představující lehce pohoršlivé výjevy. Ze strany od Obecního domu je mezi poschodími zvláštní arkýř, který sloužil jako klozet. Břidlicová střecha se čtyřmi nárožními 6 m vysokými věžičkami je u ochozu poseta nejrůznějšími podpisy návštěvníků, nejstarší pocházejí z roku 1821 a 1844.

Generální oprava byla provedena v letech 1961-63, dílčí rekonstrukce sochařské výzdoby v roce 1992.
Prašná brána je vysoká 65 metrů, vyhlídkový ochoz je ve výšce 44 metrů, točité schodiště má 186 kamenných stupňů.

Na Malostranském náměstí stával gotický farní kostel sv. Mikuláše vysvěcený v r. 1283. Ten byl po r. 1620 v rámci rekatolizace zásluhou Albrechta z Valdštejna předán jezuitům a fara byla přeložena k sousednímu kostelu sv. Václava. V budově fary vznikl r. 1626 první profesní dům jezuitů na Malé Straně. V následujících letech jezuité rozšiřovali na Malé Straně své působení. Po dalších dvou letech otevřeli obecnou školu a nižší gymnázium. S podporou Kolovratů plánovali postavit nový kostel a vybudovat nový profesní dům, a tak vykupovali přilehlé pozemky - zahrady, fary, školy a 12 domů. Starý kostel sv. Mikuláše byl stržen a v r. 1673 byl slavnostně položen základní kámen ke stavbě jezuitského profesního domu a k novému kostelu. Stavbě profesního domu překážel i sousední kostel sv. Václava, tak byl také zbourán a postaven o něco dále, v rohu křídla profesního domu. Stavba kostela podle původního plánu Domenica Orsiho se však příliš dlouho oddalovala, a proto se kostel začal stavět až v r. 1703. První část kostela se stavěla podle plánu Kryštofa Dienzenhofera. Bylo to průčelí a loď s věncem kaplí, vysvěcených v r. 1711. Dynamická stěna průčelí je trojosá, má jeden hlavní a dva postranní vchody se samostatnými půlkruhovými schodišti. Vnitřek kostela je architektonicky velmi bohatý, založený na prostupu geometrických těles. Stavitel Kryštof Dienzenhofer zemřel r. 1722, takže zbylou část chrámu - závěr kostela a věž dostavěl jeho syn Kilián Ignác Dienzenhofer. V r. 1750 byly do vysoké věže zavěšeny zvony, o rok později byla uzavřena kupole a stavba věže na vrcholu. Chrám byl vysvěcen r. 1752, ale do 60. let se ještě pracovalo na jeho výzdobě.

Rozměry chrámu, jehož panoramatický význam pro levý vltavský břeh je základní, jsou úctyhodné: šířka chrámu 40 m, šířka lodi 30 m, délka chrámu bez schodiště 60 m, triumfální oblouk mezi lodí a presbyteriem 24 m, hloubka základů 14,5 m. Výška kopule uvnitř 50 m, zvenčí 70 m, s lucernou 79 m, kruh pod kopulí (tambur) měří zevně 20 m, uvnitř 17 m.

Výzdoba kostela tvoří ryze barokní celek. Fresky provedl vídeňský malíř Jan Lukáš Kracker, jehož styl vycházel z italské pozdní renesance a z benátských současníků. V letech 1760-61 vznikla freska na námět apoteóza sv. Mikuláše mezi církevními otci a adoranty. Od něj jsou i dva oltářní obrazy Navštívení Panny Marie a Smrt sv. Josefa. Asi o 10 let dříve namaloval v kostele mnohem modernější a kvalitnější fresky František Xaver Palko, který byl po Václavu Vavřinci Reinerovi nejuznávanějším umělcem doby. Jeho iluzivní světlá malba představuje řadu světců se Spasitelem a Bohem Otcem na nebesích. V boční kapli vpravo je Palkův závěsný obraz Smrt Františka Xaverského. Je to kaple, v níž se odehrává děj Arbesova romaneta Svatý Xaverius. Palkovým dílem je také freska v kopuli.Malby fresek se účastnili také Palkovi spolupracovníci Josef Hager, Josef Jáchym Redelmayer a Josef Kramolín. Celkem má kostel na 3000 m² nástěnných maleb.

Nejvýznamnější součástí výzdoby jsou však obrazy Karla Škréty: Ukřižování z r. 1646 v kapli sv. Barbory a Pašijový cyklus 10 obrazů na kostelní galerii z druhé poloviny 60. let 17. st., původně malovaný pro zdejší jezuitský profesní dům. Další obrazy v kaplích jsou od jezuitského malíře Ignáce Raaba.

Sochařská výzdoba pochází z dílny Ignáce Františka Platzera a čítá přes padesát soch. Nejvýznamnější jsou sochy jezuitských světců v nadživotní velikosti při pilířích lodi. V zasklené skřínce na levém oltáři v závěru kostela je umístěna gotická socha Panny Marie Foyenské, která je nejstarší plastikou kostela, již získali jezuité v r. 1629 z Belgie. Kostel sv. Mikuláše je jedním z nejvýznamnějších děl vrcholného baroka a je národní kulturní památkou.

V r. 1889 byli členové Klubu českých turistů na světové výstavě v Paříži, kde se tak nadchli pohledem na slavnou Eiffelovu věž, že se rozhodli vytvořit podobnou dominantu nad městem v Praze. Založili Družstvo pro výstavbu rozhledny, dali do něj první peníze a od magistrátu získali pozemek. Pro pětkrát menší napodobeninu Eiffelovy věže byl vybrán vrch Petřín v nadmořské výšce 318 m. Stavbu rozhledny urychlilo konání Zemské jubilejní výstavy v Praze v r. 1891. V r. 1890 byla provedena projektová příprava a zajištěny potřebné prostředky. Stavba byla zahájena v březnu 1891 podle návrhu arch. Vratislava Pasovského, autory konstrukce byli ing. František Prášil a ing. Julius Souček z Českomoravské strojírny. V neuvěřitelně krátké době vyrostla celá konstrukce, 28. července 1891 byla zkolaudována a již 20. srpna 1891 byla rozhledna slavnostně otevřena. Tvoří ji lehká osmiboká příhradová ocelová konstrukce, na kterou se spotřebovalo 175 tun železa. Osm ramen konstrukce bylo zakotveno v mohutných kamenných blocích ve vrcholech osmiúhelníka, jehož úhlopříčka měří 20 m. Cesta na vrchol má 299 schodů až k vyhlídkové kabině ve výšce 51 metrů, odkud je překrásný rozhled na město. Celková výše rozhledny je uváděna 63,5 m.

Ve 20 m prvního patra byla zbudována krytá vyhlídková terasa s ochozem. Na střeše ve výšce 60 m nad terénem byla původně umístěna stylizovaná koruna s vlajkovou žerdí. Tehdy vozil návštěvníky na vyhlídku výtah pro šest osob, zprvu na plynový, později na elektrický pohon. Přízemní pavilon sloužil restauraci. 5. 7. 1938 v době konání sokolského sletu v Praze došlo patrně ke zkratu a začalo hořet uvnitř výtahové kabiny. Návštěvníci tehdy kabinu včas opustili a sestoupili do přízemí, horní část rozhledny však byla poškozena a musela být částečně přestavěna.

1. května 1953 byl na rozhledně uveden do provozu televizní vysílač. Tehdy byl zrušen výtah, aby tubus vyplnily kabely a napáječe. Kabina v prvním patře také začala sloužit spojům, kterým byla celá věž předána. Místo královské koruny byla na vrchol umístěna televizní anténa a později anténní nástavec tubusu. Pro návštěvníky zbyla jen obě schodiště a horní vyhlídková kabina. Nad prvním patrem byla vystavěna plošina pro parabolické antény. R. 1980 byla rozhledna pro havarijní stav tubusu a schodiště pro veřejnost uzavřena. V r. 1991 se ke 100. výročí Zemské jubilejní výstavy konala Všeobecná československá výstava. Pro tuto příležitost byla věž po nejdůležitějších nutných opravách pro veřejnost otevřena a vydržela provoz až do r. 1999. Od r. 1998 je ve správě Pražské informační služby. Od r. 1999 po dobu dvou let probíhala generální rekonstrukce rozhledny, většinou za provozu. Rekonstrukci rozhledny prováděl Spojprojekt Praha a. s. Byla rozebrána stará a nově vyrobena obě dřevěná schodiště z kvalitního dřeva bez suků. Schody byly opatřeny protiskluzovým povrchem. Byl osazen nový tubus a v něm výtah pro invalidy a starší osoby, který jezdí do horní vyhlídkové kabiny. Místo dřívějšího obedněného balkonu vznikl ve 20 m elegantní ochoz, kde je umístěn dalekohled. Tento ochoz je přístupný i turistům na invalidním vozíku. V nově vybudovaném přízemí je vstupní hala, bufet a expozice Klubu českých turistů. Suterénní prostor je uchován otevřený, je v něm možné vidět pilíře, na nichž rozhledna stojí. Je zde prostor pro galerii. Rozhledna byla po rekonstrukci otevřena pro veřejnost 24. března 2002.

(PRAŽSKÉ JEZULÁTKO)

Kostel byl postaven v letech 1611-12 německými luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici. Jméno architekta této první barokní stavby v Praze neznáme. Stavba je však velmi podobná kostelu v Neubirgu na Dunaji od rudolfinského dvorního umělce Josefa Heintze. Je pravděpodobné, že jeho koncepci dotvořil císařský architekt Giovanni Maria Filippi. Po vítězství protireformace daroval kostel v r. 1624 Ferdinand II. za odměnu řádu bosých karmelitánů, kteří se zasloužili o vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé Hoře. Ti jej zasvětili Panně Marii Vítězné, přestavěli a v jeho blízkosti vybudovali klášter. Na náklady generála Baltasara de Marradas bylo vystavěno v letech 1636-44 dnešní průčelí. Původně, když tu sídlili luteráni protestanté byl vchod do kostela od Petřína a oltář byl dle zvyku směřován k východu. Aby se odlišil styl katolíků od původních protestantů, byl právě vchod do kostela vytvořen posléze na opačné straně, čili do dnešní Karmelitské ul. V baroku se však začalo více hledět na celkovou stavbu než na tradiční orientaci kostela. Karmelitáni v původně prostém jednolodním kostele vybudovali kruchtu, hluboké kněžiště a přistavěli věž. U kláštera vybudovali Seminářskou zahradu, v níž v umělých jezírkách pěstovali žáby a ryby na postní stravu. Klášter karmelitánů byl roku 1784 za Josefa II. zrušen a kostel přešel pod správu maltézských rytířů. V současnosti jej opět spravují karmelitáni.

Hlavní raně barokní oltář z roku 1716 je charakteristický střídáním černi a zlata. Upravil jej Jan Ferdinand Schor, zdobí ho nová socha Madony od Jindřicha Čapka staršího. Na stěně kněžiště visí obraz proroka Eliáše od Petra Brandla, od něj jsou i obrazy na bočních oltářích: sv. Josef, sv. Šimon a sv. Jáchym a Anna z roku 1722. Na oltáři sv. Terezie jsou obrazy Johana Georga Dietricha a sochy Jana Jiřího Bendla. Většina děl, která zdobí interiér kostela vznikla v 17. a 18. st. Vlevo od vchodu je pozdně gotická mramorová křtitelnice přenesená sem z kostela P. Marie pod řetězem. Ve věži kostela jsou tři zvony. Dva, i když přelité, jsou původní. Ten s hlubším hlasem, dílo zvonaře Brikcích z Cimburku z r. 1595 byl nazván jménem Jan Hus, po přelití v r. 1829 jej zvonař Karel Bellman nazval Jan Křtitel. Menší ze zvonů má jméno Jeronym. Oba jsou z doby, kdy kostel spravovali luteráni. Jen třetí zvon pořídili v r. 1718 karmelitáni.

Pod kostelem je rozlehlá krypta z roku 1666 s rakvemi karmelitánů a jejich příznivců ze 17.a 18. století. Je ve špatném stavu, neboť sem v minulosti několikrát vnikla voda a velkou část mumifikovaných těl poničila. Do r. 1716 zde bylo pohřbeno přes 200 osob. Kromě karmelitánů také např. španělský vojevůdce Don Baltasar de Marradas, Barbora Valdštejnová, rod Dietrichsteinů, ale také např. známá kráska Terezie Fröhlichová, která zde dle pověsti zemřela v den svatby s ženichem, kterého nechtěla. Dochovalo se i několik rakví s ostatky dětí. V posledních letech byla krypta z velké části upravena, zmizely původní malované rakve s ozdobným kováním a většina mumií byla přemístěna. Zůstaly tu pouze jen tři nejzachovalejší, jsou ve skleněných rakvích. Krypta je veřejnosti nepřístupná.

Od r. 1628 je v kostele umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka, známého v katolických zemích jako Bambino di Praga. V polovině 16. st. přivezla sošku do Čech nevěsta Vratislava z Pernštejna, Maria Maxmiliána Manriquez de Lara. Později věnovala sošku své dceři Polyxeně k sňatku s Vilémem z Rožmberka k ochraně rodinného krbu. Teprve v druhém manželství po smrti Viléma měla Polyxena se Zdeňkem Popelem z Lobkovic syna Václava Eusebia. Soška měla podle tradice přejít na dceru, a tak ji Polyxena darovala řádu karmelitánů. Později se k sošce pojila pověst o zázračné pomoci při moru, drancování apod., protože klášter zůstal při několika příležitostech ušetřen. V období třicetileté války se soška ztratila, objevena byla r. 1638 za oltářem s uraženýma rukama a musela být opravena. R. 1651 byla nesena v procesí po Praze a dostala přídomek Milostné Pražské Jezulátko.Po zrušení kláštera Jezulátko opatrovaly sestry z řádu anglických panen. Lidé se k sošce vždy obraceli s prosbami o pomoc, nejvíce je uctívána ve Španělsku, Itálii, v zemích Latinské Ameriky a na Filipínách. Soška Jezulátka dokonce pomáhala misionářům před 400 lety sjednotit Filipíny. Dar kopie Jezulátka přinesl tehdy na souostroví, kde se permanentně bojovalo, společnou modlu, která znamenala sjednocení.

Proslulá vosková soška je španělská práce ze 16. století. Je 45 cm vysoká, vnitřek je potažený plátnem a pokrytý voskem. Vlasy původně tmavé byly později přebarveny naplavo. Pravou ruku má zdviženu k požehnání, v levé ruce drží pozlacenou zeměkouli s křížem, na prsou má velký kříž. Je umístěna na středním oltáři vpravo, vytvořeném roku 1776 Františkem Lauermannem z umělého mramoru a vyzdobeném sochami od Petra Prachnera. V r. 1741 vyrobil stříbrnou skříň pro sošku malostranský zlatník Jan Pakeni.

Jezulátko používá 2 korunky a asi 46 šatiček. Zvyk oblékat Jezulátko je prastarý. Velmi stará je i funkce jeho šatnářek, která se svěřuje od r. 1747 anglickým pannám. Šatičky se střídají 10 x do roka podle období. Např. O Velikonocích má bílé, O Bílé neděli červené, v adventu fialové apod. Nejvýznamnější jsou šatičky, které vlastnoručně vyšívala sama Marie Terezie (zelené se zlatou výšivkou), jsou mezi nimi např. čínské a vietnamské oblečky nebo šatičky věnované v r. 1996 španělským rodem Manriquez de Lara, ušité ze starodávného kněžského oblečení aj. Z oblečení a dalších náboženských předmětů bylo vybudováno malé muzeum. 17. 9. 2007 v postranním oltáři umístěna kopie sochy Panny Marie z poutního místa Aparecida (Brazílie).

V roce 2008 byla dokončena restaurace obrazu Panny Marie Mantovské umístěného v apsidě.

V těchto místech stával starší románský kostelík už v 11. st. Byl to špitální kostel pro cizí kupce, přijíždějící do Ungeltu. Ten byl v druhé polovině 13. st. nahrazen raně gotickou stavbou asi o dvě třetiny menší než dnešní kostel. V ní až do své smrti kázal kritik církevních mravů Konrád Waldhauser a Milíč z Kroměříže. V polovině 14. st. byl založen dnešní vrcholně gotický kostel, který dostal funkci hlavního staroměstského kostela i kostela farního. Současně se stavbou nového kostela postupně zanikal kostel starý. Na stavbu měla značný vliv dvorská huť Matyáše z Arrasu a zejména Petra Parléře. Parléře připomíná zejména bohatě zdobené průčelní okno o výšce 28 m, kružby oken hlavní lodi, kněžiště a velkolepý severní portál. Začátkem 15. st. už chyběly jen věže, štít a krov. V husitských dobách ovládla Týnský kostel skupina Husových přívrženců pod vedením Jakoubka ze Stříbra a od r. 1427 zde byl farářem volený husitský arcibiskup Jan Rokycana, který je zde také pohřben. Po skončení husitských válek měla být stavba zastřešena, ale dřeva na krov bylo použito na stavbu šibenic pro Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených Zikmundem na Staroměstském náměstí po dobytí poslední husitské bašty hradu Sion. Krov pak byl zhotoven o 20 let později z dřeva určeného na stavbu slavnostních tribun pro svatbu českého krále Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Magdalenou. Svatba se nekonala, Ladislav Pohrobek zemřel. Kostel se dostavoval za Jiřího z Poděbrad, zvoleného za krále na nedaleké Staroměstské radnici. Za jeho vlády byl postaven štít hlavní lodi a severní věž. Na štít byla na návrh Jana Rokycany umístěna jeho socha "husitského krále" a nad ní pak obrovský pozlacený kalich, symbol přijímání podobojí. Králův portrét byl pak r. 1626 nahrazen postavou Madony od Kašpara Bechtelera a z kalicha byla vyrobena Madonina svatozář. Jižní věž pochází až z roku 1511.
Věže jsou 80 metrů vysoké. Severní se nazývá Eva, Jižní (cca o 1 m vyšší) Adam. Stavěly se v té době z vysunutého lešení, jehož podlážka se kladla na trámy prostrčené v otvorech, které se nechávaly v pravidelných intervalech ve zdech. Tak bylo možno pracovat zároveň zvenku i zevnitř. Roku 1679 kostel vyhořel, hlavní loď pak byla snížena a zaklenuta barokně.
Kostel je trojlodní bazilikou s věžemi u západního průčelí a s třemi chóry u každé lodi na straně východní. Má úctyhodné rozměry: délka 52 m, šířka 28 m, výška střední lodi je 44 m a vedlejších lodí 24 m.
Kostel je rozsáhlou galerií gotických, renesančních a raně barokních děl. Z plastik je nejvýznamnější parléřovský portál z Týnské uličky z r. kolem 1390, zdobený tympanonem, na němž jsou výjevy Utrpení Kristova. Originál tympanonu je dnes umístěn v Národní galerii. Z vnitřního zařízení vyniká gotická cínová křtitelnice z roku 1414 (nejstarší v Praze) zdobená reliéfními postavami apoštolů, kamenná gotická kazatelna, dvě gotické lavičky s konzolami ve tvaru korunovaných hlav. Na pilířích mezi hlavní a levou boční lodí je pozdně gotický baldachýn od Matěje Rejska z roku 1493 (původně nad hrobem biskupa Luciana z Mirandoly, který světil kališnické kněze).
Hlavní oltář s obrazy Karla Škréty (Nanebevstoupení Panny Marie a Nejsvětější Trojice) je ukázkou raně barokní portálové architektury z roku 1649. Známá gotická socha Madony s Ježíškem, tzv. Madony týnské z doby kolem roku 1420 stojí na novogotickém oltáři při stěně v pravé boční lodi. Kalvárie, dílo Mistra týnského Ukřižování z počátku 15. století, je na barokním oltáři v závěru levé boční lodi. Čtrnáct velkých pláten Křížové cesty namaloval r. 1854 František Čermák. V chrámu je celkem 19 oltářů, na jejichž vzniku a výzdobě se podíleli František Maxmilián Kaňka, Karel Škréta, Jan Jiří Bendl, Josef Hellich, Ferdinand Maxmilián Brokoff, Jan Jiří Heinsch a další. Na počátku roku 2000 objevili restaurátoři v kostele vzácně zachovanou gotickou fresku z konce 14. st., ukrytou za jedním z oltářů v severní boční lodi. Je na ní zobrazen sv. Jeroným se lvem a objednatel malby.
Zdejší varhany jsou nejstarší v Praze. Postavil je německý stavitel Hans Heinrich Mundt se svými pomocníky r. 1673. Varhany byly restaurovány v Německu v Bonnu a vráceny do kostela r. 2000.
Týnský chrám se honosí velkým počtem zachovaných náhrobníků. Je jich zde asi 60 známých, některé jsou neznámé, jiné byly kdysi odsud odstraněny při kladení nové podlahy. Mezi nejznámější patří náhrobek Tychona de Brahe, dánského hvězdáře na císařském dvoře Rudolfa II. z r. 1601. Další je náhrobek Václava Berky z Dubé, vojevůdce a rady při české komoře, zesnulého r. 1575. Je to jeden z nejzdařilejších renesančních portrétních náhrobků s neobvykle detailním zobrazením muže v brnění. Pověst praví, že v chrámu bylo pohřbeno i srdce Jiřího z Poděbrad, zatímco jeho tělo odpočívá v hrobce českých králů na Pražském hradě. Zajímavý je náhrobek chlapce - odpadlíka od židovské víry Šimona Abelese, který se chtěl dát pokřtít. Jeho otec ho však raději sprovodil ze světa a sám se pak oběsil. Protože vlastně zemřel pro víru, byl mu vystrojen pompézní pohřeb, jehož se účastnila celá Praha a byl zde pochován. R. 1631 byly sňaty z potupné klece na Staroměstské mostecké věži hlavy dvanácti ze sedmadvaceti českých pánů popravených na Staroměstském náměstí roku 1621 a byly pochovány v Týnu. Od těch dob zde byly mnohokrát marně hledány. Je zde i mnoho náhrobků dětských, mezi jinými též matka se šesti dcerami a šesti syny. Mnohé náhrobky jsou značně poškozeny vyšlapáním, neboť postávat na náhrobku se dříve nepovažovalo za neúctu k zemřelému. Věřilo se, že pomáhá proti bolesti zubů.
Od r. 1973 probíhala celková rekonstrukce Týnského chrámu. Od doby německé okupace zela prázdnotou zvonice v severní věži. Nový bronzový zvon o váze 960 kg z dílny firmy Manoušek byl osazen teprve o Velikonocích r. 1992. Zvon je zasvěcený Pietě a sv. Anežce České. Dne 19. 2. 2008 byly osazeny tři nové zvony: Jan Nepomucký (váha přes 300 kg), Ludmila (přes 500 kg) a Archanděl Gabriel (2,5 tuny), které vznikly v dílně rodu Dytrychů v Brodku u Přerova.
Týnský chrám je národní kulturní památkou.

Zdroj: www.praha.eu

          www.prague.eu

          Monika Michaela Zemanová